Můj Anděl

29. června 2009 v 19:03 | Dria :) |  Můj Anděl
Tak tady je ta slibovaná jednorázovka. Jak už jsem se zmiňovala, je o Emmettovi a Rose, tak snad se vám zalíbí :) Vím, není to sice téma Bella a Edward, ale i tak doufám, že se bude alespoň trošičku líbit :) Tuto povídku jsem psala do soutěže na téma "Zpátky do minulosti" na stránce Intoxicated. Cenou za první místo byla kniha Rozbřesk. Bohužel jsem nevyhrála (dobře mi tak :D), ale i tak jsem získala nádherné druhé místo plus tohle ocenění:
Fajn, už se nebudu chlubit a otravovat vás :D Tak teď ta jednorázovka...

ANDĚL - Dria
Puška mi vylítla z ruky, když jsem hlavou dopadl na ostrý kámen. Bolestí jsem zasykl. Vypadalo to, že vůně mojí krve rozběsnila medvěda ještě víc. Hlavou mi prolétlo, že nebyl dobrý nápad jít lovit medvědy. Tento medvěd byl očividně několik dní nenakrmený a co víc, byl nedočkavý, protože měl v hlavě vidinu toho, že konečně zaplní prázdný žaludek.

Medvědovy plány se mi zamlouvaly, ovšem až na jednu drobnost. To, co medvěd hodlá použít k zaplnění svého žaludku, jsem měl být já. Když se medvěd postavil na zadní, zaplašil jsem představu sebe samého, jak se postupně rozkládám v medvědím žaludku a mrštně jsem se odkulil z dosahu jeho mohutné tlapy, která dopadla přesně na ten stejný kámen jako moje ubohá hlava. Vztekle zařval a zvedl zraněnou tlapu. Jo, kamaráde, ochutnej vlastní medicínu.

I přes vážnost situace jsem se posměšně zasmál, jistý svým vítězstvím. "Tak co, obludo? Ještě si troufáš?" křikl jsem a rozběhl jsem se k místu, kde jsem upustil pušku.

Toto byl opravdový adrenalin. A ten já mám rád. Boj na život a na smrt. Co víc si přát? Tentokrát jsem to ovšem asi neodhadl. Medvěd se vyřítil rychlostí, kterou jsem nečekal přímo na mě. Nestihl jsem nijak zareagovat, pouze mě napadlo, že tady asi končí sranda. Pak jsem jen viděl jak medvěd zvedá zdravou tlapu s dlouhými a páni, ostrými, drápy a najednou jsem pocítil obrovskou bolest. Podíval jsem se na místo, kde má každý člověk břicho a smutně jsem konstatoval, že mně z něj zbyly snad jen cáry.

Medvěd ale neměl dost, uhodil mě i druhou tlapou a já odletěl o kus dál. Tentokrát jsem to nebyl já, ale medvěd, jehož vítězný křik mi zněl v uších, zatímco jsem se propadal do stále hlubší temnoty.

Sice jsem matně tušil, že nejspíš umírám, ale moc jsem toho nelitoval. Kdo by odolal nebi plnému medvědů a sličných slečen? Nevím, kdo by mu odolal, ale představuji vám někoho, kdo by neodolal. Sebe, Emmetta McCartyho, umírajícího chlapce s cáry místo břicha. Se zavřenýma očima jsem čekal, kdy mě medvěd dorazí. Jak jsem tak přemýšlel, když už budu v tom nebi, měli by mi dát možnost dát si s tím medvědem odvetu. Pomyšlení na to, jak ho zpráskám, mi spravilo náladu.

V tom ticho protrhl divný zvuk. A když říkám divný, tak divný. Rozhodně to nebyl medvěd. Ale co jiného? S námahou jsem se snažil otevřít oči, řekl bych, že má zranění jsou vážná. Bezmocně jsem zatřepotal víčky. Proboha, Emmette, seber se! Konečně se mi podařilo přimět oční víčka k žádoucímu pohybu a já uviděl něco nádherného. Medvěd nikde, to byla první pozitivní věc. Ta se ovšem ztrácela v propadlišti mé mysli při pohledu na anděla. Ano, vážení, anděla. Ne, nejsem blázen, tedy alespoň myslím. Ale pokud ano, nevadí mi to. Ne při pohledu na nejkrásnějšího blonďatého anděla, kterého jsem kdy viděl.

Ale no tak, nebuďte detailisti. Já vím, že jsem jiného anděla nikdy neviděl, ale prostě jsem věděl, že tenhle je z nich nejkrásnější. Blonďaté vlnité vlasy sahající do půly zad mě oslepovaly svojí září, perfektní postava ve vkusných obepnutých bílých šatech, skvělé křivky. Na moment jsem se zamračil. Kde má křídla? Snažil jsem se natočit lépe hlavu, jestli je nemá složená na zádech, ale vzdal jsem to, bolest byla příliš velká i na vykonání tak malého pohybu. Rozhodl jsem se problematiku ohledně křídel vyřešit později a očima jsem sklouznul výš, k andělově božské tváři. Bylo to jako dívat se do slunce. Jeho krása mě oslňovala. Tato andělská žena byla tím nejdokonalejším, nejfantastičtějším a nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy viděl.

Na chvíli jsem zalitoval, že jsem ji potkal až po smrti. Bůh určitě do nebeských zákonů (a ty existují, tím jsem si po setkání s andělem jistý) zapsal, že je zakázaný vztah s andělem. Však víte, pak by andělé asi nebyli tak čistí a nevinní.

Když už jsme u té mé smrti, jak to, že se mi tak špatně dýchá a bolí mě celé tělo stále víc a víc? Teď bych se přece měl cítit čile a svěže, nebo ne? Anděl už byl na dosah ruky. Neodolal jsem a podíval se do jeho tváře. Vypadala, jakoby nemohla popadnout dech. Pokoušel jsem se zaostřit, zrak se mi zhoršoval. Spíš zadržovala dech a měla takový bolestný výraz. Proč se můj anděl tváří tak utrápeně? Neměl by být vyrovnaný a klidný?

"J…jde…jdeš si pr…pro mě, anděli?" zachraplal jsem a cítil, jak mi po bradě stéká z úst pramínek krve. Ztěžka jsem polkl. Anděl se zmateně otočil za sebe. "Jaký anděl?" zeptala se zmateně blonďatá dívka bez křídel. Její hlas zněl jako zvonkohra, tak jemný a čistý byl. Byl jsem jí kouzlen.

"P..přece ty jsi anděl a jde…jdeš si pro mě, abys mě odvedla do n..ne..nebe." oznamoval jsem jí s obtížemi to, co bylo jasné mně, ale jí očividně ne. Asi to byla rebelka a nepřečetla si Příručku každého správného anděla. Krátce se zasmála, i když bylo vidět, že jí do smíchu není.

"Blouzníš. Já nejsem anděl. Jak se jmenuješ?" ptala se zvědavě s tím úzkostlivým výrazem a odvracela se ode mě. Bodlo mě u srdce. Neodvracej se, anděli! "Emmett." konečně se mi něco podařilo říct něco bez přeřeknutí. Ještě aby si myslela, že ani umírání nezvládám.

"Já jsem Rosalie Haleová." řekla rychle. Nemohl jsem ani začít v plném rozsahu obdivovat její jméno, jelikož bolest se začínala stávat nesnesitelnou a já divoce lapal po dechu. Na andělově tváři jsem mohl jasně číst nerozhodnost a paniku, nevěděla, co má dělat. "Chceš žít, Emmette?" ptala se. Užasl jsem. Že by to byl anděl, který plní přání? Odpověď jsem ani nepromýšlel, byla jasná. Nepřemýšlel jsem nad absurditou všeho, co se děje, a odvětil jsem:

"Ch…chci, ale j-jen s tebou, anděli Rosalie." Už jsem neviděl Rosaliinu reakci, jen jsem cítil, jak mě nějaká neznámá síla zvedá ze země. Pomalu ale jistě jsem upadal do milosrdné náruče bezvědomí. Měl jsem radost, že se konečně zbavím bolesti, ale bál jsem se, že svého anděla Rosalii vidím naposledy.

Znovu jsem s obtížemi otevřel oči v touze ji ještě spatřit a zase je rychle zavřel. Co to bylo? Otevřel jsem je zase, ale opatrněji a naskytl se mi pohled na svět jako na jednu velkou rozmazanou šmouhu a nad sebou Rosaliinu tvář. Ulevilo se mi, že je stále se mnou. Došlo mi, že mě nese. Asi je anděl superhrdina. Jediné vysvětlení celé téhle situace bylo, že mě nese tunelem na audienci přímo k Bohu.

"Neseš mě za Bohem?" zeptal jsem se anděla z posledních sil. Slyšel jsem jen, že zavrčela nějakou odpověď a ani jsem se nestihl podivovat nad tím, že anděl nemá být nervozní a vrčet, ale vyrovnaný a klidný a temnota mě pohltila. Nebudu vás zatěžovat detailným popisem mého bezvědomí, byla by to nuda. Prostě si představte tmu bez anděla. Jediné plus bylo, že bolest polevila.

Ale jak se říká, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Bolest polevila, aby se mohla vrátit s ještě větší silou. Oheň, oheň, oheň. Oheň v mých žilách, oheň v mé krvi, oheň v mých orgánech. Byla to nejhorší bolest jakou jsem kdy zažil. Břicho na cáry byla proti tomuto hračka. Ani křičet jsem nemohl, byl jsem uvězněný ve vlastním těle pouze s bolestí. Trvalo to nekonečně dlouho, ale potom bolest malinko polevila a já uslyšel zvonkohru. Něco mi připomínala. Něco příjemného. Jistě, anděl. Rosalie. Slyšel jsem její hlas, ale nedokázal jsem rozeznat jakákoli slova. A tak jsem jen ležel, bez možnosti se pohnout nebo otevřít oči, v nesnesitelných bolestech, a naslouchal jsem jejímu hlasu.

Bolest byla čím dál slabší až začala mizet. Postupně se vytrácela z konečků prstů, mizela z paží, nohou… potom byl poslední záchvat bolesti, a to v oblasti srdce. Celou dobu tlouklo pomalu, teď ale začalo tlouci příšerně rychle a z ničeho nic se se škubnutím zastavilo. "Rosalie, ustup od něj, bude zmatený." Slyšel jsem nějaký neznámý hlas, potom vzdalující se kroky. Napjal jsem se a otevřel oči. Vše bylo nové. Barvy, struktura věcí. Mé myšlení bylo najednou rychlé a má mysl velká. Ale to nebylo důležité, já hledal anděla.

Ležel jsem v posteli. Posadil jsem se. Překvapila mě ta rychlost, s jakou jsem to provedl. Rozhlédl jsem se po místnosti. A uviděl je. Nebeskou gardu, stoprocentně. Ale to jsem příliš neřešil, očima jsem visel na Rosalii. Jestli to bylo možné, bylo stokrát hezčí než jsem si ji pamatoval z louky. Nejistě se na mě usmála. Snažil jsem se ignorovat zvláštní pálení v krku a zazubil se zpět.

"Emmette?" promluvil ten hlas, který předtím. Podíval jsem se na jeho původce a zůstal zírat s otevřenou pusou, i když to bylo neslušné. "Tak vy jste Bůh, jo?" ptal jsem se vykuleně. Bůh se zatvářil zmateně, potom se uchechtl.

"Ne, Bůh nejsem, jmenuji se Carlisle Cullen." představil se. "Takže Bůh Carlisle Cullen? Hmmm, zajímavý." urovnával jsem si nová fakta v mé super velké mysli.
To už se ale Rosalie rozesmála a s ní i zbývající dva návštěvníci pokoje. Tím třetím byla žena, také krásná, ale Rosalii se nemohla rovnat. Dotčeně jsem se zamračil.

"Emmette, nejsi mrtvý, nejsi v nebi a rozhodně nemáš schůzku s Bohem." usmívala se božsky Rosalie a já od ní nemohl odtrhnout oči. "He?" pronesl jsem vskutku inteligentně.

"Ne." usmívala se tmavovlasá žena. "Mimochodem já jsem Esme Cullenová." přestavila se. "Emmett McCarty." řekl jsem stále udiveně. "Mohli by jste mi vysvětlit o co tu jde?" zeptal jsem se a promnul jsem si krk, ten žár byl nepříjemný.

Slova se ujal Carlisle. "Emmette, asi ti to bude připadat zvláštní, ale vše je pravda." začal opatrně. "Jsme upíři." pronesl dramaticky a čekal, co to se mnou udělá. V první chvíli jsem se chtěl rozesmát, ale potom mi došlo, že na tom asi něco bude. Hele, proč bych nemohl věřit na upíry? Ještě před chvílí jsem si byl jistý, že je se mnou v místnosti Bůh, anděl a panenka Marie, tak co je na upírech tak neuvěřitelného?

"A dál?" Zvedl jsem netrpělivě obočí. Všichni tři na mě zůstali chvíli zírat v šoku, potom ale Carlisle pokračoval. "Upíři se živí krví. Lidskou nebo zvířecí. Naše rodina, která se skládá z nás tří a ještě Edwarda, který momentálně ovšem něco vyřizuje v Londýně, se živí zvířecí krví. Záleží jen na tobě, jestli se staneš členem naší rodiny."

S pohledem upřeným na usmívající se Rosalii mi bylo všechno jasné. "No jasně, že stanu!" zaburácel jsem vesele. "Moment, je pravda, že upíři žijí věčně?" zajímal jsem se dychtivě.

"Ano, je to pravda." usmívala se mateřsky Esme. Zasmála se a začala Carlislea postrkovat směrem ke dveřím. "Rosalie ti všechno vysvětlí, necháme vám soukromí. Vítej do rodiny, Emmette." řekla a zabouchla za nimi.

Rosalie, která celou dobu stála u dveří, roztáhla rty do ještě širšího úsměvu a rozešla se směrem ke mně. A mě napadlo, že tohle bude zatraceně skvělá věčnost. Věčnost s andělem Rosalií.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rika Rika | E-mail | Web | 30. června 2009 v 9:30 | Reagovat

Super!!!! Paráda!!! Skvelé!!!! Nemám slov:D

2 Denika Denika | E-mail | Web | 1. července 2009 v 22:45 | Reagovat

Bomba!

3 Denika Denika | E-mail | Web | 1. července 2009 v 22:46 | Reagovat

Fakt neviem co mam napisať proste BOmba:)

4 Írimë Írimë | Web | 2. července 2009 v 8:45 | Reagovat

Je to celkom dobré, až na pár maličkostí. Napríklad naa začiatku si vkuse opakovala slovo "medveď". Mohla si použiť nejaké synonymum (nepr. netvor, obluda, zviera..), aby sa to neopakovalo. Potom na konci si mohla kľudne viac rozpísať tú bolesť z jedu a tiež si mohla krásne opísať, ako by bol Emmett zmätený, ak by mu povedali, že je upír... Myslím, že nikto, kto by o tom dopredu nevedel (ako Bella), by takto jednoducho nereagoval.
Ale inak je to celkom pekne napísané ;)

5 Rika Rika | 3. července 2009 v 19:50 | Reagovat

Skôr si myslím že ho Dria vystihla skvele :D Proste to bol presne ten Emmet čo v knihe. A inak ak by som verila že som v jednej miestnosti s Bohom čo sa volá Carlisle Cullen tak by ma ani nehrklo keby mi potom povedali že som upír :D

6 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 4. července 2009 v 16:41 | Reagovat

to je skutečně povedená povídka! Moc se mi líbí....

7 Lucy Lucy | E-mail | 6. července 2009 v 21:16 | Reagovat

pěkněě napsané,moc se mi to líbilo :)

8 Alice - Rosalie Alice - Rosalie | 12. července 2009 v 13:15 | Reagovat

Nádherné, fakt skvělé. Doufám, že to nebyla tvá poslední povídka na toto téma :)

9 bonbooonek bonbooonek | 14. července 2009 v 18:39 | Reagovat

pěkné...

10 AlexinQa AlexinQa | Web | 20. července 2009 v 13:24 | Reagovat

Skvělá jednorázovka..užasně napsaná..pobavilo mě to s tím Bohem!:D

"Tak vy jste Bůh, jo?"
"Ne, Bůh nejsem, jmenuji se Carlisle Cullen."
"Takže Bůh Carlisle Cullen?Hmm..zajímavý"

11 Nika Nika | Web | 23. července 2009 v 3:53 | Reagovat

Skladám pred Tebou klobúk, zlato! To bolo skutočne nádherne a zároveň vtipné! =) Úplne si vystihla Emmetovu povahu. A tiež sa mi rátala myšlienka na boha Carlisla Cullena =D.
Ale poďme k veci, vieš ja tu nie som úplnou náhodou, nešla som náhodou okolo. =D Len som Ti chcela oznámiť, že som prelúskala Mediátora (neviem či Ťa to ešte drží) a absolútne sa do neho zamilovala! A chcem, aby si vedela, že ma máš absolútne na svedomí! Najprv si ma nalákala na Twilight a potom na Meg. =D
Inu, chcela som Ti položiť jednu zásadnú otázku a to: Kedy hodláš doraziť na ICQ? =D Pretože si tam hodlám na Teba počkať a podrobiť Ťa niekoľko hodinovému rozhovoru ;) To ja len tak, aby si mi potom nemohla povedať, že som Ťa nevarovala. =D
A som rada, že si späť. =)

12 BellaSwanCullen BellaSwanCullen | 27. července 2009 v 18:28 | Reagovat

Ahojky, prosím, nepřidala by jsi další kapitolku k KTJM

13 Lajheril Lajheril | Web | 28. července 2009 v 22:49 | Reagovat

Ano, ano, ano. Taky se mi fakt moc líbí. Jako vždycky úžasná kapitolka a i když Twilight miluju, pořád jsem věrná Harrymu Potterovi, takže nepřestávám doufat, že napíšeš (jednou) i něco HP.

14 Jane (Jane245) Jane (Jane245) | E-mail | Web | 3. srpna 2009 v 18:41 | Reagovat

Ahoj, neviem, či si na mňa spomínaš, som Jane245, teraz len Jane alebo AmiJane. po dlhej a nutnej prestávke som spa´t. platí ešte stále naše spriatelenie? Keď tak odpíš na moju stránku ak budeš taká dobrá, nech v tom mám prehľad. Díky moc, Jane

15 Lady black Lady black | Web | 7. srpna 2009 v 19:56 | Reagovat

je to super... vemi sa ti podarila

16 S-Hanka S-Hanka | 9. srpna 2009 v 21:07 | Reagovat

dokonalý dokonalý dokonalý, co víc k tomu říct?

17 Sissy Sissy | 13. srpna 2009 v 16:07 | Reagovat

Ahoj, nepřidala bys prosím zase nějakou povídku? :)

18 Nadarja Nadarja | 15. srpna 2009 v 18:47 | Reagovat

Eh... víš o tom, že ta zápletka s medvědem je, řečeno taktně, velmi hloupá? Jen se ptám.

19 bonbooonek bonbooonek | E-mail | Web | 1. září 2009 v 14:07 | Reagovat

medvěd byl v knížce.....kdyby tam napsala cokoli jinýho, nejspíš by byl problém s tím, že se málo drží předlohy...

20 Lyrja Lyrja | 3. září 2009 v 15:13 | Reagovat

[18]: vieš že si taktne povedané krava ?

21 MarkétKa MarkétKa | 4. září 2009 v 20:50 | Reagovat

Prosím, prosím, nemohla by jsi dopsat povídku Když ty jsi mnou? :D Je naprosto úžasná. :)

22 Ehm...:D Ehm...:D | 24. září 2009 v 16:39 | Reagovat

Víte co? Čtu si tady tu vaší kauzu už nějakou dobu a nedá mi to. Proboha lidi! Na jednu stranu dvě slípky, které ale jen prsí o kapitolu..adriane, tedy...drio. Neměla by sis tobrát osobně, spíš mít rodost z toho, že ěnkdo chce číst tvé povídky a navíc... Je strašné, že ti zemřeli blízcí, ale to ty dvě, jakkoli jsou pofidérní, tušit nemohli... proto to dle mého názoru není správné používat jako... NevíM... prostřdek k tomu, udělat z těch dvou něco horšího, než jsou? Prosím, neřešte zde můj názor jokažto názor kacíře, půl roku. Proti drie nic nemám, píše moc hezky. Jen... je to celé zbytečné.

23 Lyrja Lyrja | 30. září 2009 v 9:07 | Reagovat

asi máš pravdu

24 Aňulka Aňulka | Web | 11. října 2009 v 9:24 | Reagovat

Wow!Tak to mě úplně dostalo, bylo to boží.Já tu úplně skáču radostí, jak skvělé to bylo a jak skvěle jsi to napsala!Klidně bych ti i to první místo dala!A víš, co mě dost pobavilo?tahle větička:Nebeskou gardu, stoprocentně.:-D

25 Nadarja Nadarja | 18. října 2009 v 16:57 | Reagovat

[20]: Nejsem kráva - kráva je sudokopytník. Kdybych byla sudokopytník, nemohla bych psát na klávesnici.
bonbooonek: To ale nic nemění na skutečnosti, že by mne zajímalo, zda je autorka stránky obeznámena o tom, že je tento scénář... přinejmenším nepravděpodobný.

26 Nadarja Nadarja | 18. října 2009 v 17:02 | Reagovat

Lyrja: Ale vím, co se snažíš naznačit, jen mi vadí ta forma.

27 LYrja LYrja | 24. října 2009 v 22:01 | Reagovat

sorry ale ja som proste rada uprimna

28 Benkas Benkas | Web | 3. listopadu 2009 v 19:18 | Reagovat

waw....je to super.xD

29 Ella016 Ella016 | Web | 12. prosince 2009 v 13:53 | Reagovat

moc povedená povdka =) všichni píšou jen o E+B, to už je ohraný, konečně někdo kdo napsal skvělou a zajímavou povídku na téma Rose a Emmett =) originální nápad, tleskám =)a gratuluju k 2. místu na Intoxicated =)

30 Kelly Kelly | Web | 30. prosince 2009 v 15:32 | Reagovat

Pekná jednorázovka

31 Ayamee Ayamee | E-mail | Web | 25. ledna 2010 v 3:32 | Reagovat

Až na ten koniec to bolo dosť dobré :D. Začiatok ma dostal, ale tým koncom si to fakt dosť pokazila, ak mám byť úprimná... "Tak vitaj do rodiny"? Úplný des, táto veta, ako z hnusného amerického filmu! Úprimne sa pýtam, že prečo, prečooo taký koniec, keď to tak pekne začalo a pekne pokračovalo... Prečo to skončilo tak pateticky?!

32 mein--leben mein--leben | 1. dubna 2011 v 22:30 | Reagovat
33 Scorpio Scorpio | Web | 4. ledna 2014 v 19:45 | Reagovat

Ahoj,
byl/a jsi přidána na seznam neoficiálních autorů fanfiction na adrese http://archivpovidek.blog.cz/1205/seznam-hp-ff-1

S pozdravem

Scorpio za tým B.U.N.C.R.u

*B.U.N.C.R. (Bookcase of Unofficial Creators) je vlastně amaterský blog tří adminek, které se snaží dát dohromady co největší počet blogařů/pisálků. Pokud máš nějaký tip, byli bychom rádi za tvou pomoc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama