11.kapitola-Alex Jackinson

12. dubna 2009 v 20:57 | Dria :) |  Když ty jsi mnou
Jedenáctá...


James nerudně zahlížel na všechny kolem sebe. Právě byli ve skleníku číslo tři a historka o tom, jak James Potter tancoval u jezera se školou roznesla rychlostí blesku. Už dvě přestávky sledoval, jak Lily prochází chodbou a zmijozeláci na ni pokřikují různé poznámky, v horším případě předvádějí ten tolik slavný tanec.

Byl rád, že bylinkářství nemají se Zmijozelem, ale s Mrzimorem. I tu si Lily sice vysloužila několik poťouchlých a škodolibých pohledů, avšak oproti zmijozelským to byla pohoda.

Myslel si, že jeho nálada už nemůže být horší, ale to se tedy šeredně pletl. Sledoval Lily, která v jeho těle házela úsměvy na všechny strany jako nějaká celebrita. Ještě neměl příležitost si s ní promluvit, jelikož to, že by Lily Evansová chtěla dobrovolně mluvit s Jamesem Potterem, bylo proti všem přírodním zákonům.

A tak jen bezmocně sledoval Lily, jak si ohromně užívá to, že ho ztrapnila a každou chvíli hází jeho směrem škodolibé úsměvy. Upřeně sledoval Lily, jak přesazuje nějakou rostlinu a přímo hýří dobrou náladou. Nejspíš musela vycítit jeho upřený pohled, protože vzhlédla a zadívala se mu do očí.

James ji provrtal vyčítavým pohledem, avšak ona se jen poťouchle usmála, schválně si frajersky prohrábla rukou vlasy a rádoby nevinně pokrčila rameny. James se rozhlédl kolem sebe, a když zjistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, rychle si přejel prstem pod krkem, načež se rusovláska v jeho těle začala tlumeně smát.

James protočil oči a netrpělivě čekal, až se Lily dosměje. Zjistil, že je daleko lehčí se na ni zlobit, když se nemusí dívat do smaragdově zelených očí. Jeho vlastní tvář se na něj omluvně šklebila. Nenápadně rukou ukázal rukou směrem ke zbývajícím třem Pobertům, kteří stáli zachmuřeně nad vlastními rostlinami.

Lily se tím směrem podívala také, ale potom bezstarostně pokrčila rameny a vrátila se zpět ke své práci. James zaťal ruce v pěst. Pomyslel si, že jestli Evansová nezmění svůj přístup k Pobertům, tak až se vymění, nebude mít pravděpodobně ani přátele.

Do konce hodiny zbývalo jen pár minut a když se konečně ozvalo zazvonění, Jamesovi se neuvěřitelně ulevilo. Rychlostí blesku si sbalil věci a chystal se vyběhnout ven do toho hnusného a nepříjemného počasí.

U východu ze skleníku ho něčí paže však chytla za rameno. Překvapeně se otočil a ke svému údivu tam stál Remus s maličko rozpačitým úsměvem.

"Lily?" zeptal se a stále se rozpačitě usmíval.

"Ano?" odvětil James ne zrovna příjemně. Na svého kamaráda se nezlobil, ale měl špatnou náladu.

Vypadalo to, že je Remus zaražen jeho tonem, a tak James dodal, "Co potřebuješ?" A přihodil k tomu křečovitý úsměv. Vypadalo to, že se Remus trochu uvolnil.

"No, víš… já… vlastně je to hloupé…" koktal vlkodlak a James se musel usmát.

"No tak, Moony, vybal to," pobídl ho.

"Moony?" zvedl Rem překvapeně obočí a James si už poněkolikáté za tento den začal nadávat do vypatlaných idiotů.

"No, já jsem slyšela Jamese a Siriuse, jak ti takhle říkají." vymýšlel si narychlo, ale vzápětí by si opět raději nafackoval.

"James? Sirius?" tázal se šokovaně vlkodlak. Potom se jeho rty roztáhly do poťouchlého šklebu. "Takže už žádné: ti debilní idioti Black a Potter?" ptal se a zvedl hlas ve snaze napodobit ten Lilyin.

James pro jistotu jen pokrčil rameny a dodal: "To byl jen zkrat." a neupřímně se zasmál. Potom zvážněl. "Proč jsi chtěl tedy se mnou mluvit?" otázal se a s Remem po boku vykročil do chladného počasí, avšak pršet už přestalo.

"No, já… vlastně, neber si to osobně, Lily, ale co jsi provedla Jamesovi?" ptal se a jeho tváře nabraly maličko červený nádech.

"Já?" zeptal se šokovaně James. "Spíš co ona- teda on provedl mně, ne?" dodal naštvaně. Remus se na něj otočil a očekával nějaké vysvětlení, avšak James se k tomu neměl, jelikož už asi po sté si za tento den v duchu nadával do sprostých výrazů, z nichž publikovatelné jsou leda tak idiot, magor a kretén.

"Mohla by jsi to prosím objasnit obyčejnému smrtelníkovi jako jsem já?" zeptal se Remus s pobavením v hlase.

James rychle přemýšlel jak se z toho vykroutit, ale nic ho nenapadalo. Nakonec jen vyhrkl:

"Promiň, musím jít!" a naprosto zbaběle spěchal směrem k Bradavickému hradu nechávajíc zmateného a popleteného Remuse daleko za sebou.

Byl kousek před vstupní bránou, když za sebou zaslechl pronikavý hlas Alys, jak na něj volá.

"Lily! Lily! No tak, počkej přece!" Alysiny výkřiky ho však donutily jen zvýšit rychlost, a tak za chvíli stál ve Vstupní síni a bezradně se rozhlížel kolem sebe. Nakonec se rozběhl směrem ke kumbálu na košťata a skryl se tam.

Počkal, až všechny zvuky na chodbě utichnou a on tak bude moci vyjít ven. Bylo mu jedno, že zamešká hodinu Kouzelných formulí. Se zadostiučiněním si uvědomil, že Evansová rozhodně nebude nadšená z toho, že bude mít díky němu zameškané hodiny.

Když už si byl jistý, že na chodbě nikdo není, pomalu otevřel dveře od přístěnku. Jejich skřípot se roznesl celou chodbou, která byla až nepříjemně tichá a prázdná. James si to zamířil přímo ke společných komnat, které sdílel s Lily.

Ušklíbl se. Rusovláska mu dokázala pořádně pít krev. Procházel chodbou a v hlavě si přehrával vše, co se vlastně za ty dva dny stalo. A že toho nebylo málo. I když mu bylo předtím neuvěřitelně trapně, nyní byl rád, že Lily ví, že ji miluje. Dávalo mu to novou šanci.

Uvažoval, jestli k němu Lily také něco cítí. Bylo mu jasné, že láska to asi nebude, ale za ty dva dny poznal, že jí není tak zcela lhostejný. A navíc její chování k němu se rapidně zlepšilo. Tedy, když nepočítal to noční fiasko díky Snapeovi a pak taky ten trapas co mu Lily dneska vyvedla.

Usmál se. Evansová tančívá v dešti? Zajímavá představa. Obzvlášť kdyby byla ve svém těle, jen ve školní košili a ta by se jí lepila na tělo… Jamesovi se na obličeji zjevil přiblblý úsměv, načež přestal dávat pozor na cestu a málem se srazil s nějakým klukem, který šel po chodbě.

James od něj o krok poodstoupil, protože byli příliš blízko, a to mu rozhodně nebylo příjemné. Avšak to samé se nedalo říct o neznámém klukovi, který tu vzdálenost mezi nimi opět hravě překonal a přitom zamumlal omluvu.

James se podíval neznámému do tváře, aby zjistil, s kým má tu čest. Při pohledu na namakaného blonďáka se musel ušklíbnout. Alex Jackinson. Hned po něm a Siriusovi snad nejoblíbenější kluk na škole. Samozřejmě ze strany holčičí. Ze strany klučičí se už však takové oblibě netěšil.

James si s pobavením uvědomil, že Evansová je docela prcek. Tedy, mezi holkama rozhodně ne, to patřila k těm vyšším, ale když stála vedle kluka… Jamesovi rozhodně nebylo příjemné dívat se zezdola na Jackinsona.

"Ahoj, Lily! Co ty tu?" zeptal se Alex nacvičeným hlubokým hlasem a ruce frajersky zastrčil do kapes značkových džínů. Byl to vysoký namakaný blonďák, odrážeč za Havraspárský tým. Blonďaté vlasy měl slepené snad tunou gelu a podle Jamese byl naprosto odporný.

"Procházím." odvětil celkem nepříjemně a snažil se kolem Alexe projít. Začínal mít totiž neblahé tušení o co tu jde a popravdě se mu to vůbec nelíbilo.

"A copak, že nejsi na hodině?" tázal se dál Alex a James toho začínal mít tak akorát dost.

"Udělalo se mi blbě." odpověděl stroze, avšak Alex očividně nebral na vědomí, že tu není vítaný.

"No, tak to bych tě měl doprovodit na kolej, ne?" nadhodil Alex, avšak James jasně vycítil, že to byla zcela řečnická otázka. I tak ale odpověděl.

"Ne, to nemusíš. Já to zvládnu sama." řekl rychle a pokusil se svým slovům dodat na pravdivosti tím, že přihodil něco, co se mělo vzdáleně podobat úsměvu.

"Ne, neboj, nijak mě to neobtěžuje." odpověděl nenuceně Alex, který si Jamesovo odmítnutí špatně vyložil. "Na hezkou holku si já udělám čas vždycky." Blýskl se Alex dokonalým chrupem a James zatnul drobné pěsti.

Bok po boku se vydali napříč bradavickými chodbami. Jamesovi šla z Alexe hlava kolem. Alex stále o něčem básnil a James toho měl akorát tak dost. Ve třetím patře James Alexe zastavil.

"Díky za tvoji…ehm…společnost, ale tudy už musím jít sám-a." oznámil mu nekompromisně a Alex se zatvářil sklíčeně. Potom ovšem zase nasadil výraz jsem-pán-všeho-tvorstva.

"Moc dobře se mi s tebou povídalo, Lily." Zašeptal a zastrčil jí (no, vlastně mu) neposedný pramen rudých vlasů za ucho. James se otřásl odporem, avšak Alex si myslel, že se chvěje z jeho přítomnosti a samolibě se usmál a o krok se k Jamesovi přiblížil. Ten o dva couvl.

"Jack- Alexi, co to děláš?" ptal se a hlas se mu třásl odporem, avšak Alex si myslel, že je to z jeho přítomnosti.

"Nedělej, že to taky necítíš, Lily." odvětil a pomalu Jamese přimáčkl ke kamenné stěně. Ten se ho pokusil odstrčit, avšak s Alexem ani nehnul. Proklínal holčičí slabost.

"Alexi, přestaň, prosím." požádal ho klidně, avšak uvnitř křičel na plné pecky. Přece není žádný buzerant!

To už se ale Jackinson skláněl k jeho obličeji, přičemž ho chytl za boky. James jen polknul. Ani na křik se nevzmohl a jen s hrůzou sledoval, jak se ústa Alexandra Jackinsona blíží k těm jeho.

Bůh ale musel opravdu existovat, protože v tu chvíli, kdy se jejich rty málem setkaly, se ozvalo zvonění oznamující konec hodiny. Alex od něj ihned odskočil a rukou si prohrábl vlasy. Chvíli na to se dveře učeben otevřely a na chodbu se vyhrnuly stovky bradavičkách žáků. Někteří starší na Jamese a Alexe potměšile mrkali a nebo se v případě dívek chichotali.

James rychle obešel Alexe, přičemž zamumlal něco jako pozdrav a řítil se směrem ke společenské místnosti primusů. Když dorazil před vstup skrývající jeho novou ložnici, uslyšel za sebou spěšné kroky. V domnění, že je to Alex, se neotáčel, vyhrkl heslo a zmizel ve společenské místnosti.

Tam se svalil do křesla a zhluboka oddechoval. Z představy co by se stalo, kdyby nezazvonilo, mu naskočila husí kůže. Nevěděl, jestli mu víc vadí to, že ho chtěl ten idiot líbat a nebo to, že očividně balí Lily. A nemá s ní zrovna nejčistší úmysly.

Portrét se odklopil a dovnitř rázným krokem napochodovala Lily a svalila se do protějšího křesla.

"Proč jsi na mě nepočkal?" zeptala se Lily vyčítavě a lapala po dechu.

"Nevěděl jsem, že jdeš za mnou." odpověděl James, ale ani na ni nepohlédl.

"Vždyť jsem na tebe téměř celou cestu volala." řekla podezřívavě.

"Neslyšel jsem tě, jasný?" osopil se na ni James. Lily překvapeně zamrkala.

"Tak promiň." odvětila ublíženě, zvedla se a zamířila ke svému pokoji. Když ale procházela kolem Jamese, tak ji chytil za ruku.

"Promiň, nechtěl jsem na tebe takhle vyjet." omluvil se tiše. Lily se na něj se zvednutým obočím podívala, ale nevypadalo to, že by chtěl něco dalšího říct.

A tak si rusovláska v Jamesově těle povzdechla a posadila se zpět do křesla.

"Podívej," začala. "jestli jde o to, že se nebavím s těmi tvými kamarádíčky, tak se omlouvám. Slibuju, že to co nejdřív dám do pořádku."

"Tady nejde jenom o to." odvětil James a podíval se na ni. Lily se uchechtla.

"Tak tobě jde o to co jsem provedla ráno? Hele, já fakt nechtěla. Nevěděla jsem kolik je hodin, a tak mi nedošlo, že by mě mohl někdo vidět… opravdu jsem to-" James ji ale utnul. Na rtech mu pohrával malý úsměv.

"Ne, o to taky nejde. I když, nezapomeň, že pomsta bývá sladká." Pohrozil jí ukazovákem. "Jde o to, že… já nevím. Asi to nezvládám. Myslel jsem si, že to bude celkem v pohodě, ale ta záměna je celkem fuška."

"To mi povídej." odvětila Lily chápavě. "Ale je pravda, že já jsem žádné problémy neměla. Zvolila jsem taktiku s nikým se nebavit. Ale ta mi asi nevydrží dlouho."

James se zašklebil.

"Asi tuhle taktiku začnu praktikovat taky. Třeba se potom vyhnu Alexům Jackinsonům, kteří mě budou zvát na rande a chtít mě líbat." Při té myšlence se znovu otřásl. Avšak nálada se mu rapidně zlepšila. S Lily bylo všechno veselejší.

Lily se na něj chvíli dívala, ale potom se zabořila do křesla a začala se smát. No, smát je celkem nepřesný výraz. Po tvářích jí tekly slzy a stěží popadala dech. James se na ni díval a po chvíli se musel začít smát taky.

Najednou Lily ztuhla.

"Alex Jackinson?" zeptala se nevěřícně. "TEN Alex Jackinson? Z Havraspáru? Blonďák? Vysokej? Hezkej?" ujišťovala se a nervózně poposedávala v křesle.

James se tvářil jako kakabus. Tohle se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

"Jo." zabručel. "přesně ten. "Líp bych ho nepopsal ani já." dodal s jasně patrnou ironií.

"A co jsi odpověděl? Jako na to rande?" ptala se Lily zvědavě.

"No jasně že jsem to odmítl! Promiň, ale já nejsem na kluky." odpověděl James dotčeně. "Ale kdybych věděl, že se ti líbí, tak bych samozřejmě přijal." dodal trpce a pohled upřel na vzor koberce.

K jeho údivu uslyšel smích. Zvedl hlavu a zjistil, že má Lily další záchvat smíchu.

"Ty- ty sis mys-myslel, že se mi líbí A-Alex Jacki-Jackinson? To snad nemyslíš vážně! Co-o si o mně my-myslíš?" vyrážela ze sebe mezi smíchem.

Jamesova tvář se rozjasnila. Byl si jistý, že slyšel, jak se ten těžký šutr odvalil z jeho srdce. Jí se Jackinson nelíbí! Radoval se v duchu. Lily se konečně uklidnila.

"Teď bych se měla urazit, Pottere." provokovala ho. "Ty jsi si opravdu myslel, že by se mi ten idiot mohl líbit?" ptala se udiveně, ale zároveň se pobaveně usmívala.

James si odfrkl. "Vždyť po něm holky ze školy šílí." Dodal s nelibostí v hlase, ale také se usmíval.

"Jasně." přikývla Lily. "Ale šílí po něm jen ty holky, které šílí třeba i po Blackovi. Každá vidí jen hezkou tvářičku a to jim stačí." ušklíbla se pohrdavě.

"Ale co tě tak udivilo na to, že tě pozval na rande?" Zeptal se James nechápavě. Lily zrudla.

"Ale nic." snažila se to zamluvit. "Jo, a jak to, že jsi nebyl na formulích?"

"Nesnaž se to zamluvit, Evansová." Ukázal na ni James ukazovákem. Tohle téma ho začalo zajímat. "Proč tě to tak překvapilo?" zeptal se znovu.

Lily se trpitelsky zašklebila. "Ty mi s tím nedáš pokoj, viď?" James zakroutil s úsměvem hlavou.

"No, víš, jde o to, že…" Zhluboka se nadechla. James na ní viděl, že je v rozpacích. Celá se červenala. Tedy, spíš jeho tvář červenala. "Víš," soukala ze sebe rudovláska. "prostě mě jen překvapilo to, že pozval zrovna mě." řekla s důrazem na slovo mě.

"A proč by tě neměl pozvat?" ptal se James nechápavě. Lily zvedla oči v sloup.

"Prostě jde o to, že by mohl mít téměř kteroukoli holku z Bradavic. A vždycky si vybírá jenom ty… no, hezké a atraktivní. A tak mě prostě šokovalo, že by si vybral i někoho jako jsem já." dořekla a kdyby mohla, zrudla by ještě víc.

James na ni v naprostém šoku zíral. Potom se rozesmál.

"Evansová, ty si myslíš, že nejsi… jak jsi to řekla? Hezká a atraktivní?" dobíral si ji a stále se pochechtával. Lily se zamračila a chtěla něco odseknout, ale James ji předběhl. "Můžu tě ujistit, že tohle byla nejlepší volba Alexe Jackinsona jakou kdy učinil." Řekl s něžným úsměvem a Lily se na něj překvapeně podívala. Potom se usmála a šeptla:

"Děkuju."

"Nemáš za co." usmíval se stále James. Potom vyskočil na nohy. "Víš co?" zeptal se rozverně.

"Co?" zeptala se Lily a vykulila oči když ji vzal za ruku a táhl směrem k východu ze společenky.

"Jdeme do knihovny!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jojo Jojo | Web | 30. dubna 2010 v 17:50 | Reagovat

Super, :-) už ani nestíhám psát koemntáře, jak hltám ejdnu kapitlu zta druhou, ale je to vážně úplně úžasný!!!! Máš suprovej talent, lepší povídky jsem snad nečetla, ta pointa je bezvadná, fakt vtipný!!! Lily -nebo ted James? :D- se chová vážně bezvadně! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama